Malý slon Zulu - 1. část

19. srpna 2007 v 0:04 |  Tvorba dětí
Jana Holubová, 16 let
Po nekonečně dlouhé době jsem se konečně ocitla v přístavu tolik proslulého
Siamu.Přístav tomu sice příliš nenasvědčoval,ale už v nynější době byla tato země velice
bohatá. Srdce jsem cítila až v krku,jak mi bušilo nadšením a radostí.Ten první pohled na
tak úžasnou krajinu předčil všechna má očekávání.Pomalu zapadávalo slunce. Paprsky
prosvítaly listy palem a pod nimi pozvolna usínaly obrovské zvony různobarevných
lilií.Sem tam šlo ještě zaslechnout tichý křik tropických ptáků a vřískot opic.
Zdejší lidé mě doprovodili k nedalekému domu,abych se zde ubytovala.Zdál se být velmi starý. Cesta lodí byla velmi dlouhá a únavná,ale radost,že jsem konečně zde mě nenechala spát.Dlouho jsem seděla u okna a dívala se ven,kde svítilo mnoho velkých barevných lampionů.
Ráno jsem vstávala velmi brzy,a tak mě překvapilo,že bylo slunce na obloze již před pátou hodinou.Lidé už v tuto dobu procházeli ulice plné malých obchůdků s ovocem a zeleninou.
Obyvatelé tohoto domu byli velmi milí a přátelští.Ve všem jsme vycházeli v dobrém,a tak jsme se vždy dokázali nějak domluvit,přesto,že jsem tento jazyk neovládala.
Jednoho rána jsem poprvé potkala člověka,který mluvil stejnou řečí jako já.Velmi mě nadchlo,že to byl místní obchodník,neboť jsem netušila,že se naše řeč může dostat až do tak vzdálených míst jako je toto. Brzy jsme si byli velmi blízcí.

Than,jak se později představil,mi vyprávěl každý večer úžasné příběhy z nejrůznějších
dob.Na večer jsem ho pozvala do domu,kde jsem se ubytovala. Pozvání s nadšením
přijal.Když se setmělo,zaslechla jsem klepání na dveře.Rychle jsem seběhla dolů a přivítala
ho.
Zde v Siamu jsou obyvatelé domů vždy rádi,když přijde někdo na návštěvu.Jinak tomu
nebylo ani dnes.Všichni jsme si sedli do kruhu a dali si vydatnou večeři,která se skládala
především z rýže.Lidé si tu bez ní nedokážou život ani představit.
Po večeři jsme odešli všichni do malého pokoje.Byl krásný.V každém rohu visel velký lampion rozzářený oranžovým plamenem svíčky.Zdi byly zdobené barevnými malbami,rodinnými fotografiemi a obrazy.Okna byla krytá lanky ručně vyřezávaných korálků a uprostřed místnosti stál nízký dřevěný stolek,kolem něhož ležely malé polštáře.Všichni jsme si na ně sedli a začali si povídat.
Mluvili jsme si již pár hodin.Místnost ozařovalo jen světlo lampionů a panovala zde krásná,přátelská atmosféra. Poprvé jsem měla pocit,že sem opravdu patřím. Pak Than začal
vyprávět nejrůznější příběhy,ale ten nejkrásnější,co znal,si budu pamatovat do konce života.Vyprávěl mýtus starý téměř dvě století,o zvláštním slonu jménem Zulu.
Stalo se to již před více než 150 lety,ale již tehdy žili lidé,kteří vůbec neznali hodnotu života a klidně zabíjeli pro peníze.A již tehdy také lidé věřili v léčivou moc klů slonů a rohů nosorožců.
* * *
Právě vysvitlo slunce,když se na obrovskou zelenou plán rozeběhlo stádo slonů.Slunce
již pálilo několik dní a sloni měli velkou žízeň.Konečně našli malý potůček,v němž ji mohou ukojit.Celé stádo se k němu hned vrhlo.Všichni si vychutnávali ten chladivý
pocit,jenž tak dlouho hledali.Nedávali přitom ale pozor na možné nebezpečí,které je na
pláni dvakrát tak velké než mezi stromy.
Opodál se sešla skupina několika mužů.V rukou drželi pušky a za pasem schovali
nože.Tiše sledovali slony.Náhle jeden zvolal a všichni na povel začali střílet.Od hlavní
se vyvalovaly veliké mraky šedivého dýmu.Proč?Sloni padali k zemi jeden po druhém až
žádný nezůstal stát.Bylo slyšel jen jejich vyděšené sténání.
Trvalo to jen několik minut,ale i přesto bylo zmařeno tolik nevinných životů.Celé stádo leželo pobito na pláni,která jim ještě před chvílí byla spásou,ale nyní jim je i záhubou.
Pytláci neotáleli a rozeběhli se k mrtvým tělům.Vytáhli své nože a začali uřezávat vše,co
mohli prodat.Jejich mysl snad ani nepoznala soucit. Práce byla hotová,nikde nikdo,a tak si
pytláci sedli na chvíli pod vysoký týk do stínu.
Najednou se jeden zvedl a odešel k potoku.Voda v něm byla rudá.Byl to důkaz o hrůze,
co se tady stala.Chvíli tam tak stál a jen se díval,jak teče.Po chvíli klesl na kolena a
vzdychl.Nikdy si nemyslel,že by se někdy musel stát tím,čím od teď je,ale jeho rodina neměla co jíst,a tak se o ni přeci musel postarat!
Náhle se před ním ozval šramot,a tak vyděšeně čekal.Z vysoké trávy se vynořilo
malé slůně.Dívalo se na něj svýma hlubokýma očima a nespouštělo z něj zrak.Pytlák se ani
nehnul.Byl v šoku.Kde se tady vzalo?Slůně se rozhlédlo.Když spatřilo mrtvá těla své
rodiny,nemohlo tomu uvěřit.Pak se opět podívalo na pytláka. Poznalo v něm strach.Nyní
by mohlo zaútočit a pomstít se.Neudělalo to.
Stále se na něj jen dívalo a pak promluvilo: "Až o mě opět uslyšíš,přijď přesně na toto
místo."Potom se otočilo a zmizelo v trávě.Pytlák seděl ještě dobu na místě.Nemohl uvěřit
tomu,co slyšel.Copak sloni umí mluvit?Ale přece to nebyl jen sen,vždyť to jasně slyšel!
* * *
Léta plynula velmi pomalu,alespoň pro pytláka.Potom,co se lidem svěřil,s tím,co zažil,začali si o něm myslet, že je blázen a dávali to také náležitě najevo.Pytlákovi to bylo
líto,ale co měl dělat?Z lidských pamětí se to už nikdy nevymaže.Musel se společnosti
stranit.Jeho rodina,kterou měl tak rád a byla pro něj jeho jedinou radostí,zahynula před
pár lety při požáru,a tak zůstal naprosto sám.
A slon?I když se na něj ten nebožák všude vyptával,nikdo žádné ztracené slůně neviděl. Jakoby se do země propadlo.Že by si ho opravdu vysnil?Ne,určitě ne.Něco takového by si nikdy nevymyslel. Stále pamatoval na jeho slova.
Uplynulo již mnoho let.Nedávno se však jen náhodou pytlák dozvěděl,že se po okolí města toulá obrovský slon.Hned mu v paměti ožily vzpomínky z minulé doby.Mohl by to být on!
Druhého dne brzy z rána tak vyšel na cestu do pralesa.Ušel již velkou vzdálenost,ale
po slonu ani stopy.Byl velmi unavený,a tak si sedl,aby si odpočinul.Jeho síly byly ale natolik
vyčerpané,že za okamžik usnul.Vzbudil se,až když byla tak velká tma, že nebylo téměř
vidět na krok.Vstal a pomalu se prodíral hustým porostem.Za chvíli mu však došlo,že se za
tmy daleko nedostane,tak si opět sedl.Uběhlo pár minut,když náhle uslyšel nedaleké
lámání větví.Zděšeně čekal,co se bude dít.Zvuky ustávaly.Náhle se před ním však objevila
oslňující záře.Dopadala za obrovský týk.Nemohl za něj dohlédnout, a tak se tam tiše
plížil,aby spatřil,kam zář dopadá.Užasl,když uviděl toho slona.Po celém jeho těle byly
veliké jizvy,zřejmě od šelem.Byl přeci velmi malý,když ho poprvé pytlák spatřil a určitě neměl mnoho šancí se proti nim bránit.Nyní tu však stál plný sil,a tak statný, že by si na něj žádná šelma netroufla zaútočit.
Slon postál jen malou chvíli ve světle záře.Pytlák mezitím užasle pozoroval, co se tam
děje.Odkud se ta záře vůbec vzala?Byla tak krásná,tak silná.Pytláka tak
přitahovala.Nedával pozor a přepadl přes kořeny obrovského stromu, za kterým byl
skryt.Prozradil se .
Jak slon zaslechl hluk,hned se na tu stranu otočil.Ve tmě spatřil pohyb.Byl připraven
kdykoliv zaútočit.Muž pomalu slona poznával.Měl naprosto stejné oči.Při pohledu do
nich ho pohlcovaly.Nemohl se tomu ubránit.Chvíli se na sebe dívali.
Pak tichým opatrným hlasem pravil: "Což mě,slone,nepoznáváš?" Slon ještě chvíli
postál na stejném místě.Až za chvíli pomalu poodešel o malý kousek dozadu.Přesto z něj
ani na malou chvíli nespouštěl oči.Pytlák vyšel ze stínu stromu a poprvé ho ozářily paprsky
vzácné záře.Slon si ho pořádně prohlédl.Zřejmě si již vzpomněl,ale i přesto to nedával
najevo.Stále se na něj díval nepřátelsky. Pytlák se proto znovu zeptal: "Což mě,slone,
nepoznáváš?"Pomalu začínal mít strach,protože si již nebyl tak jistý,jako před tím, zda je to opravdu on.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama