Malý slon Zulu - 2. část

19. srpna 2007 v 0:05 |  Tvorba dětí
Slon pak na okamžik uhnul pohledem a zavřel oči. "Tak jsi už přišel."promluvil konečně. Pytlák si oddychl.Byl to opravdu on.Ten malý slon,co ho potkal,se proměnil
v mohutného a statného krále.
Pytlák pak chvíli mlčky čekal,zda bude slon dál pokračovat v řeči.Dlouhou dobu bylo ticho.
Oba seděli ve světle záře.Všude kolem houstla tma,a tak toto místo bylo jako malý
ostrůvek uprostřed moře. Muselo být vidět mnoho metrů daleko.Slon si však připadal
naprosto v bezpečí.
Ta doba se začala zdát pytlákovi až příliš dlouhá,a tak znovu promluvil. "Proč sis,slone,
přál se mnou znovu sejít po tolika letech?"zeptal se.Slon se na něj opět podíval,jako by byl
udiven jeho otázkou.Hned však začal mluvit. "Víš,člověče,celý můj život bylo jedno velké
nechtěné dobrodružství. Začalo již toho dne,když jsi mě poprvé uviděl. Zabili jste mi mou
rodinu a já cítil,jak se mi hroutí celý svět.Byl to,jak jsem později zjistil,omyl.Tím právě
začínal."Pytlák cítil,jak se mu svírá hrdlo.Věděl,že se za celý svůj život dopustil mnoha
chyb. Toto mu však bylo velmi líto.Slon pokračoval dál ve svém vyprávění. "Mnoho dní
jsem pak bloudil tímto pralesem.Po pár dnech jsem narazil na starého bengálského
tygra.Jak mě spatřil,hned zaútočil.Skočil na mě a snažil se mě zabít.Vtom se však objevila
tato záře.Byla tak silná,že když do ní tygr pohlédl,oslepl.Na památku mi po tom zbyly jen
jizvy.Od té doby,když jsem byl v nebezpečí,se objevila zas."

Pytlák jen užasle naslouchal tomu neuvěřitelnému příběhu.Za celou dobu nepromluvil
ani slovo.Slon se pak na chvíli odmlčel.Vstal a zmizel ve tmě.Pytlák se velmi podivil,chtěl
zakřičet,kam jde,ale přesto mlčel.Cítil,že ještě nenadešel jeho čas promluvit.
Slon se jen odešel napít k říčce.Za okamžik se zase vrátil.Když byl opět na svém místě,pokračoval ve vyprávění. "Uplynulo tak mnoho let.Tygra jsem pak dlouho
nepotkal.Každý večer jsem pobýval v mé záři a cítil,jak do mě proudí nová životní
síla.Pojednou jsem se však velmi polekal.Záře se za celý večer neobjevila.Až pozdě,na
sklonku noci,jsem ji náhle spatřil. Zdála se velmi slabá.Když jsem k ní došel,na okamžik
zesílila.Pohlédl jsem výš a najednou z ní vylétl malý motýl.Byl nádherný.Plný
barev.Proudila z něj snad všechna energie celého světa.Pomalu se vzdaloval,a tak jsem ho
následoval.Vyvedl mě ven z pralesa.Dokonce ještě dál.Vedl mě pryč od mého,tolik
známého domova,a tak jsem pomalu začal pochybovat a chtěl se vrátit zpět.Najednou ale změnil směr. Zastavil jsem se a sledoval ho. Letěl přímo ke mně a usedl na jedné květině přede mnou. Ohlédl jsem se.Poprvé jsem se mohl podívat na prales z tak velké dálky.Byl krásný. Stal se domovem pro mě i pro mnohá další zvířata.Najednou jsem ale v dáli spatřil kouř.Netušil jsem,odkud vychází,a tak jsem se tam vydal.Po pár dnech,kdy se zář opět ukazovala plná sil,jsem konečně dorazil k onomu místu.Byl to hrozný pohled.Všude,kam jen oko dohlédlo,byla jen holá pláň!Stromy,které jsem viděl pomalu vyrůstat,zmizely.Vše bylo nenávratně pryč a já cítil nesnesitelnou úzkost při pohledu na zbylé pařezy.Bylo mi to líto a nemohl jsem pochopit,jak někdo může udělat takovou věc.Bohužel jsem si však byl naprosto jist,kdo to udělal.Něco takového dokáže jen člověk!
Pár dní jsem zůstal na tomto místě,procházel se po mýtině a vzpomínal,jak se mi dříve
toto místo líbilo.Byl to snad nejkrásnější kousek pralesa,který jsem do té doby
poznal.Rostly zde již mnoho let nejstatnější stromy ze všech.Každý měl svůj příběh a já je
toužil tak všechny znát.Nyní to však již nikdy nepůjde.Zmizely v nenávratnu.Pochopil
jsem,že zde nemůžu zůstat,protože se lidé jistě vrátí.Cítil jsem lítost nad všemi těmi
stromy,které jsem spatřil na okraji mýtiny,neboť mi bylo jasné,že budou dalšími oběťmi nemilosrdného kácení.
Hned následujícího dne jsem odešel do míst,která jsem doposud neznal.Našel jsem však
natolik okouzlující kousek pralesu,že jsem ostatní hrozby nebral na zřetel.
Odraz světla od průzračně čisté hladiny malého jezera osvětloval koruny palem a
obrovských týku.Potok,odvádějící vodu z tohoto kouzelného místa,protkávala hejna
malých rybek a sem tam tudy proletěl nějaký pták.
Hned jsem se rozhodl, že zde zůstanu.Každý den tu byl velmi krásný.Vždy ráno jsem se
koupal v jezeře a nedaleko jsem našel háj plný banánovníku.
Po několika dnech v tomto ráji jsem měl konečně opět pocit,že jsem doma.Vše jsem zde
dobře znal a poznal jsem i nepatrnou změnu okolí.Jednou jsem se však velmi
polekal.Nedaleko od jezera jsem našel čerstvou stopu tygra.Hned jsem si vzpomněl na
první setkání s tak velkou kočkou.Už nikdy bych nechtěl něco takového zažít.
Raději jsem se proto pomalu vracel zpět.Smysly jsem měl zostřené,abych zaslechl i
sebemenší šelest.Když jsem už měl jezero na dohled,uviděl jsem za blízkým keřem
pohyb.Přímo přede mě vyskočil majestátně tygr.Otevřel tlamu a strašným řevem oznámil
svůj příchod.Jeho tesáky byly tak velké,až naháněly strach. Čekal jsem co bude dál.Záře mi
stále nešla na pomoc a já nechápal proč.Teprve když jsem si tygra prohlédl pečlivě,hned
jsem pochopil. Jeho oči byly téměř celé šedé.Byl slepý.Hned mi došlo,že je to ten,se kterým
jsem se setkal již před mnoha lety.Tygr pak přede mnou chvíli stál.Byl tiše.Bylo však
vidět,jak všechny jeho smysly naplno pracují.Na okamžik sklonil hlavu,lehl si a pak řekl:
"Máš velké štěstí,slone.Záře,která tě ochraňuje,ti dává mnoho nových dní tvého
života. Buď rád,že si vybrala právě tebe.Jiná zvířata by dala mnoho,aby chránila je! Važ si ji."Potom vstal a zmizel mezi stromy. Srdce mi ještě dlouho poté vzrušením bušilo a v uších mi stále zněla jeho slova.
Celý večer jsem strávil ve světle mé vzácné záře.Již dříve jsem cítil,jak do mě vždy
proudí nová energie,ale nyní jsem si to mohl i vysvětlit.Byl jsem šťastný, že si vybrala
právě mě.
Druhý den jsem se vydal k banánovému háji.Byl jsem ale velmi překvapen,když jsem už
z dálky slyšel nějaké slony.Hned jak jsem došel na místo spatřil jsem nevelké stádo.Pomalu
jsem se k nim přibližoval. Když mě uviděly,jedna ze samic se ke mně rychle
rozeběhla.Věděl jsem,že bych měl raději ustoupit dozadu,ale pak se nade mnou zase
objevila záře.Slonice zpomalila a já věděl,že ke mně začala mít respekt.Došla až téměř ke
mně a zastavila se.Vzhlédla k nebi,jako by chtěla zjistit,odkud ona zář vychází.Za celou
dobu jsem se ani nepohnul,jen ji pozoroval a nedával nijak najevo svou nejistotu. Když slonice opět sklonila svůj zrak,pohlédla na mě a kývla hlavou.A tak mě přijali do svého stáda.Po nekonečně dlouhé době jsem si konečně našel svou novou rodinu.
Pár dní jsem si ale ještě nepřipadal ve stádě příliš dobře.Nevěděl jsem,co můžu od
ostatních čekat.Vše se změnilo jednoho večera.Pozoroval noční oblohu a v hlavě si promítal celý svůj dosavadní život.Najednou jsem za sebou slyšel tiché kroky. Ohlédl jsem se a spatřil jednu ze slonic,jménem Dinka.Byla asi ve stejném věku jako já.Sedla si vedle mě a začali jsme si povídat.
Od té doby jsme si byli velmi blízcí.Často jsme se jen tak sami procházeli po okolí a
radovali se z té chvíle.Byl jsem velmi šťastný.Už jsem téměř zapomněl pocit,mít někoho
opravdu rád.Udělal bych pro ni cokoliv.
Uběhlo dalších několik měsíců.Nyní jsem si už ve stádu připadal bezpečně.Všechny jsem už dobře
znal,a tak jsem mohl být nanejvýš spokojený.Ale nebyl jsem.Každé ráno se stalo pro
Dinku utrpením. Bylo jí zle a já cítil,jakoby se mi moje rodina opět ztrácela.Moc jsem jí
chtěl pomoct,ale nevěděl jsem jak.I přes její úzkosti celé stádo dělalo jako by nic.Nemohl
jsem jejich jednání pochopit.Každý večer jsem ze zoufalství prosil záři,aby mi nějak
pomohla,ale při každém vyslovení Dinčina jména jen vydala takovou zář,že jsem pod
její silou musel zavřít oči.Po několika týdnech se jí naštěstí udělalo lépe.Moc se mi ulevilo.
Opět jsme spolu mohli chodit na dlouhé procházky,povídat si a pozorovat
hvězdy.Každou společnou chvíli jsme si užívali,jak jsme jen mohli.Po pár dalších
měsících,při kterých Dinka stále přibírala na váze mi došlo,že budeme mít v našem stádě
nový přírůstek.Měl jsem obrovskou radost.Tu mi však pokazila rozkřiknutá zpráva,že se
po okolí potloukají opět pytláci.Hned jsem si vzpomněl na mou první zkušenost s vámi a
začal mít nepřekonatelný strach.Ne však o sebe,ale o mou nynější rodinu. Další takovou
ztrátu bych už nemohl snést.Za pár dní jsem se měl s tebou setkat,a proto jsem se vydal
na cestu sem."
Pytlák začal pomalu chápat své poslání.Nechtěl si to však připustit, neboť se ho velmi
obával.Slon pokračoval dál: "Přišel jsem za tebou,abys splatil svůj dluh."Pytlák ztuhl,když
uslyšel tu větu.Věděl,že to musí udělat, že mu to dluží. "Nyní chci,abys ochránil mou
rodinu,neboť jen ty můžeš odvrátil nebezpečí,které na ni v pralese čeká."Pytlák se ale jen
vyděšeně ptal: "Jak ti mohu pomoci?Jsem přeci již příliš starý na to,abych se postavil
mladým statným mužům!"Slon pak výhružným hlasem řekl: "Tys člověk,ty můžeš
všechno!"
Pomalu začalo svítat.Paprsky slunce prosvítaly skrz veliké listy palem a ebenů.Květy
překrásných lilií se pozvolna otvíraly a uvnitř se třpytilo pár diamantových kapek rosy.
Dlouho pak ještě seděli slon i pytlák ve světle záře.Všechna zvířata se již dávno
probudila, ale oni jako by právě spali hlubokým spánkem.Náhle však z jedné větve vylétl
nádherně zbarvený pták.Vznešeně slétl k zemi a usadil se slonovi a jeho klu.Slon
ho chvíli pozoroval a pak pomalu vstal.Pták rozpřáhl svá ohromná křídla a odletěl do
hlubin pralesa.
Záře za chvíli zmizela.Pytlák upřel svůj pohled na slona a jako by říkal,tohle přeci už není v mých silách.Slon to zpozoroval,ale jeho přesvědčení bylo silnější. "Musíme jít.Cesta je dlouhá a budeme potřebovat mnoho sil." řekl.Pytlák vstal,a tak se vydali ke slonově rodině.
Šli již velmi dlouho.Slunce stálo přímo nad jejich hlavami,ale jen malé množství paprsků se dostalo až k nim,přes mnoho listů stromů.Pytlák byl unavený,a tak zastavili,aby si mohl odpočinout.Netrvalo dlouho a pytlák usnul.Vzbudil se,až když slunce zapadalo za oblohu,a tak zde byla už téměř tma.Najednou se ale velmi polekal.Kde je slon?
Ať se díval,kam chtěl,nikde po něm ani památky..Za malou chvíli se opodál objevila záře,na jejímž konci stál slon.Pytlák si oddychl.Znovu ulehl a spal až do rána.
Ráno pytláka probudil hlasitý křik ptáků.Když otevřel oči,slon byl už dávno připraven na další cestu.Pojedl jen pár kousků ovoce a znovu vyšli.Šli velmi dlouho.Brodili se vodou,šli z kopce do kopce,ale ani jeden nepolevil v rychlosti chůze.
K večeru konečně dorazili.Otevřelo se před nimi překrásné údolí plné barev.Do těchto míst snad lidská noha nikdy nevkročila.Ze tří stran bylo údolí chráněné lesem.Uprostřed se třpytilo malé jezero oplývající životem. "Zvláštní," řekl pytlák, "ještě nikdy jsem neviděl takovou přírodní rovnováhu jako zde".Bylo to tu jako v ráji.Lvi ukájeli u jezera svou žízeň spolu se zebrami a antilopami,svou přirozenou kořistí.Pytlák se pak rozhlédl.Kousek od vody uviděl nevelké stádo slonů.Hned věděl,že to musí být slonova rodina.
Slon zvedl chobot nad hlavu a hlasitě zatroubil.Stádo se otočilo k pytlákovi a slonovi a hned se k nim rozeběhlo.Pár metrů od nich se však zastavilo.Chvíli se nic nedělo,ale pak ze stáda vyšla mladá slonice.Bylo jasné,že to je Dinka.Postavila se proti slonovi,podívali se na sebe a pak své choboty omotali k sobě. "Zulu,jsem moc ráda,že jsi už přišel,roznáší se zde stále častěji zprávy o pytlácích.Všichni máme strach."Slon se na ni podíval a konejšivým hlasem řekl: "Neboj se!"
Pytlák jim sice vůbec nerozuměl,ale tušil,o čem mluví.Tón zvuků,které vydávali,byl ustrašený.
Slunce pomalu zapadávalo za stromy a údolí se potápělo do husté tmy.Zpěv ptáků ustal a všechna zvířata již spala.Pytlák ještě dlouho nemohl usnout ,ale brzy ho přemohla únava.Ráno,když se vzbudil,bylo údolí ponořené do mlhy,ale v obrysech ještě dokázal rozpoznat spící slony.Protože bylo ještě moc brzo,pytlák znovu usnul.Když se probudil,údolí už bylo oživlé.Celý den pak pytlák odpočíval a přemýšlel jak ochránit slony.Chtěl moc splatit svůj dluh a nedokázal si představit,že by zklamal.
Den utíkal velmi rychle.K večeru se začal Zulu cítit divně.Svíralo se mu hrdlo a bylo mu úzko.Dinka i pytlák o něj měli starost.Večer se záře neobjevila a Zulu začal mít strach.Tušil,že se dnes večer něco stane.
Slunce již téměř zapadlo a všude bylo šero.Pytlák ležel opodál slonů,když uslyšel nedaleký šelest listí.Sedl si a rozhlédl se.Nic neviděl,ale zvuk se stále blížil.Podíval se na klidné slony.Vůbec netušili,že se něco blíží.Vstal a řekl: "Tak už jsou tady.Utečte!"Bylo ale pozdě.Pytláci už byli schovaní za stromy.
Najednou Zulu uslyšel známé zvuky.Střelba!Čekal,co se stane.Šero ozařovaly výbuchy z pušek.Stádo rychle utíkalo pryč z údolí.Dinka ale ne.Hledala,kde zůstal Zulu.Rozhlížela se na všechny strany,ale neviděla ho.On ji ale naštěstí spatřil,a tak se za ní rychle rozeběhl.Byl už skoro u ní,když si ji jeden z pytláků vybral za terč.Vystřelil a Dinka klesla k zemi.Zulu k ní rychle doběhl.V jejích očích už viděl jen strach a bolest.
Pytlák rychle popadl velkou větev.Připlížil se zezadu k pytlákům a jednoho po druhém bil větví dokud se nepřestali bránit.Bylo jich jen pár,a tak trvalo jen chvíli než hluk střelby utichl.
Zulu stál nad Dinkou.Stádo se pomalu vracelo do údolí.Když pytlák uviděl,že je Dinka mrtvá,klesl na kolena.Uvědomil si,že všechna jeho snaha byla zbytečná.Dluh nesplatil a on to dobře věděl.Zulu zase přišel o svou rodinu.O rodinu,kterou tak dlouho hledal,a když se zdálo,že ji opět našel,zas ji ztratil.
Najednou se objevila záře.Byla silnější než kdy jindy.Ozářila skoro celé údolí.Zulu se do ní podíval a pak vykřikl: "Vyměň můj život za její!Prosím!"Pytlák,když to uslyšel,užasle upřel svůj pohled na slona.Ještě nikdy neviděl tak silnou lásku jako je tato.Záře pak téměř zmizela.Zulu kývl hlavou směrem k pytlákovi,jako by se klonil jeho snaze a odvaze.Naposledy se na něj podíval svýma hlubokýma očima,pak je zavřel.Záře zmizela a Zulovo tělo se změnilo v miliony malých světýlek.Stoupala k noční obloze a pak nahoře se spojila v jedno velké.Stala se z něj hvězda.Hvězda tak jasná,že ostatní proti ní byly jen malé bledé tečky na tmavé noční obloze.
Pytlák ještě dobu pozoroval oblohu.Jeho pohled odtrhla až Dinka.Podíval se na ni.Rána zmizela,jako by se vůbec nic nestalo.Po chvíli vstala.Rozhlížela se kolem sebe,ale toho,koho hledala,již nikdy neuvidí.
Uběhlo pár dní a stádo si našlo nový bezpečnější domov.Záře se už neobjevovala a pytlák odešel zpět do světa lidí.
Jednou večer,když první nejjasnější hvězda ozářila oblohu,přivedla Dinka na svět malé slůně.Pojmenovala ho Zulu.Záře se začala znovu objevovat,ne tak silná jako dřív,ale byla tu,připravena ochránit toto malé stvoření před hrůzou,která na něj všude číhala.
* * *
Večer utekl jako voda.Blížilo se k půlnoci,a tak jsem Thanovi poděkovala a vyprovodila ho.Večer se opravdu vydařil.Pomalu jsem začala litovat toho,že už zítra budu muset odjet.
Ráno,když už jsem měla sbalené všechny věci,jsem se šla ještě projít.Dostala jsem se ale do míst,která jsem za celou dobu,co jsem tu,nenavštívila.Nebyla daleko od města,ale přesto jsem se dostala k okrajům pralesa.Ohromné týky a ebeny byly obrostlé dlouhými liánami a sem tam ukazovaly svou krásu květy lilií.Z výšek stromů bylo slyšet vřískot opic a zpěv překrásně zbarvených ptáků.
Zašla jsem hlouběji do pralesa.Paprsky slunce se nemohly skrz listy stromů dostat,a tak zde bylo přítmí.Pozorovala jsem zdejší nádheru a vůbec se mi ji nechtělo opustit.Najednou jsem ale v povzdálí uviděla nějaký stín.Dostala jsem strach.Otočila jsem se a chtěla odejít zpět do města.Pár metrů přede mnou stál obrovský slon!Byl krásný.Jeho oči jako by mi říkaly,že mi nechce nic udělat.Asi i proto jsem se vůbec nebála.Opatrně jsem se k němu přiblížila.Náhle se nad ním objevila záře.Nemohla jsem tomu uvěřit.Bylo to přesně jako v Thanově příběhu!Tak neuvěřitelné a přeci jsem to viděla přímo před sebou.
Tiše jsem zašeptala: "Zulu?"Slon kývl hlavou.Malou chvíli jsme se na sebe beze slov dívali.Potom se Zulu otočil a zmizel mezi stromy.Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit a ještě dobu jsem zůstala stát a dívala se do míst,kde se mi ztratil.
Večer jsem odplula lodí domů,ale už teď jsem věděla,že se určitě vrátím do těchto magických míst.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama