Taková trochu jiná pohádka o Červené Karkulce

18. srpna 2007 v 23:57 |  Tvorba dětí
Lucie Bezděková
ilustrace Bára Benková, květen 2003


Byl jednou jeden…
Ne král ani královna ba ani princ. Byl jednou jeden vlk. A to Vám povídám, nebyl to ledajaký vlk, ten vlk byl… černý. Vy si teď možná říkáte - černý? No a co má být? Ale ten vlk byl černý jako uhel a taky bydlel v lese. V lese? No a co má být? Tak já Vám teď povím příběh o tom našem černém vlku a uvidíme, jestli ten vlk byl obyčejný.
Takže, jak už jsem jednou řekla, byl jednou jeden vlk. Ten vlk byl černý jako uhel a příbytek měl v lese. Tím lesem často chodila malá Karkulka. Ať už se vydala na maliny nebo za babičkou, vlk ji stále pozoroval. A protože Karkulka byla velmi chytrá dívka, věděla, že se s ním nemá pouštět do řeči, ale když ten vlk na ni pořád koukal, jednou to nevydržela zastavila se a povídá: "Ahoj vlku já jsem Karkulka a moc ráda bych věděla, proč mě pořád sleduješ." Vlk se postavil proti ní a povídá: "Víš,Karkulko, já mám velké trápení, mně se přihodilo něco moc zlého." "A proto chodíš pořád v té černé?" optala se, ani nečekala na odpověď a povídala dál: "Podívej se na mě, nosím samé červené věci a mám pořád dobrou náladu. Kdybych chodila stále v černé, taky bych z toho byla smutná." Vlk se otřásl - asi při představě, že by měl po lese poletovat v červené srsti - a povídá: "A ty bys věděla, Karkulko, jak mě zbavit toho velkého smutku?" "No, to se ví, poběž za mnou."
A Karkulka s vlkem v patách proběhla lesem, seběhla kopec porostlý krásnými, voňavými květinami, až doběhla k malé roubené chaloupce, ve které bydlela Karkulčina babička. Tam se zastavila a povídá: "Teď počkej chvilku tady, já dojdu pro babičku. Za minutku jsem zpátky." Tak si vlk sedl před chaloupku a čekal, co se bude dít . Netrvalo dlouho a Karkulka vyšla ven i s babičkou. Ta přinesla právě upečenou bábovku a domácí malinový sirup. Sedli si na zahrádku ke stolku a babička jim začala vyprávět příběh z dávných časů.
"Kdysi tady, v našem lese žil jeden zlý černokněžník. Neměl nikoho rád a na všechny měl vztek. Jednou, když se zrovna náš mladý princ se svou družinou vraceli z honu, černokněžník zaklel prince do černé nestvůry, která se musí do smrti toulat tímto lesem. To víte, celá země se vydala na králův rozkaz prince hledat, ale nikdo jej nenašel. Všichni byli velmi smutní a královna, princova matka, se roznemohla a pro svého syna zemřela žalem. Ale ještě před svou smrtí mu odkázala celou zemi. Prý, kdyby se někdy našel, bude vládnout."
Chvíli tiše seděli, než se Karkulka optala: "A babičko,dá se ten princ nějak zachránit?" Vlk se při téhle otázce tak nějak divně po Karkulce podíval, ale ta si toho ani nevšimla. Oba dva: vlk i Karkulka jakoby napjatě čekali na babiččinu odpověď. A to už babička povídá: "To se ví, že dá. Když zakletý princ najde a vyloví prstýnek, který leží na dně toho křišťálového potoka, který protéká lesem, promění se zpátky v krásného prince," ukončila babička své vyprávění.
Karkulka hned pochopila, že tím zakletým princem z babiččina příběhu je vlk. Zvedla se od stolu a co nejrychleji běžela za panem hajným. A všechno mu řekla. Po vyslechnutí příběhu se pan hajný s Karkulkou vydal k roubené chaloupce. Tam jim vysvětlil svůj plán. Všichni s ním souhlasili, a tak se stalo, že vlkovi rozpárali břicho, naplnili ho kamením a donesli ho k potoku. Tam vlk bez váhání skočil, a protože měl v břiše kameny, byl těžký a dostal se až na samotné dno. Chvíli pod vodou nic neviděl, snad jen zelené řasy, ale najednou, jakoby se vpravo od něj něco zatřpytilo. Plaval blíž, a když si packou na to něco sáhl, stalo se cosi úžasného. Vlk vyplaval na hladinu, ale už to nebyl vlk, byl to krásný mladý princ.
Uviděl babičku, hajného a Karkulku, jak na ten zázrak hledí s úžasem v očích. Mladý princ se představil, a moc jim děkoval za vše, co pro něj udělali. A aby toho nebylo málo, když Karkulka vyrostla, požádal ji princ, který už v té době zase vládl celé zemi, o ruku.
A tak vlastně: byl jednou jeden král a byla i královna a netrvalo dlouho a bylo i malé princátko, ale to už je na jiné povídání…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lukášisko Lukášisko | E-mail | Web | 8. října 2011 v 21:09 | Reagovat

Usmívej se,zítra bude hůř…:-) Dobrej článek...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama